Česká televize slaví výročí smutným a znepokojivým způsobem. Oslavy by měly probíhat vyzdvihnutím důležitých projektů, které ČT realizovala a tím i potvrzením směrování a primárních hodnot této instituce.
ČT ovšem jako své vlajkové lodě – nositele svého významu, do nichž vtělila nejdůležitější cíle svého fungování – vybírá pořady estrádovité zábavy. Nostalgicky vzpomínáme na ,,důležité“ počiny jako je Kufr, To je šoubyznys, fraškovité pořady s Miroslavem Donutilem nebo Jiřinou Bohdalovou. Veřejnoprávní televize si tak sama ještě zřetelněji a hlouběji vpaluje cejch kanálu pro nezávazné a odpolitizované vtipkování a (kvalitativně kulhající) zábavu odtrženou od reality mimo obrazovku.
Stanislaw Lem píše ve své knize Summa Technologiae o Fantomatu, který lidem produkuje virtuální realitu, v níž mohou ,,žít“. Lem zde pracuje s možností, že lidé se v tomto ,,ideálním“ světě bez znepokojivé nahodilosti a úderů osudu rozhodnout trvale existovat, upřednostní jej před skutečností. Tuto obavu znovu vyslovila filmová trilogie Matrix. Jedna z mála postav, která věděla o falešné podstatě světa Matrixu, se zde přesto vědomě rozhodla pro žití tohoto snu, pro chlácholivý podvrh, kde ,,nic nemůže být zraněno nebo zničeno, protože nic ve skutečnosti neexistuje. Jsou to zkrátka světy, kde na ničem opravdu nezáleží,“ jak píše britský filozof John Gray.
Podobně tak televize vyzdvihující svou zábavnost a funkci odpoutání od skutečných ,,starostí všedního dne“ se stává podivným Matrixem. Nechce nás ale ovládnout, jen ukolébat. Její verze skutečnosti pomíjí špínu, nedokonalosti a varovné směrování společenských norem. Zůstává jen Donutil s parukou a Bohdalová s plotnou. Tato realita se stává kýčem převlečeným za aktuální obraz skutečnosti. Pluje nám před očima a hypnotizuje nás do bezvědomého spánku – do konejšivého nevědomí. Lidé díky televizi mohou ,,vypnout“. Je ovšem otázkou, zda v době mocnýh a rozšířených mediálních obrazů, které silně spolutvoří náš pohled na svět, může nastat okamžik, kdy zase ,,zapneme.“
Je vůbec možné ve světě plném obrazů a mediálních realit přepnout z těchto verzí na vidění problémů sociálních a politických, které těsně kolem nás rostou každý den? Nevypovídá trilogie Matrix (více než o rizicích rozvoje technologií) spíše o nebezpečí slastné hypnózy světa bez problémů, starostí a sociálních nebezpečí? Světa, kde není chudoba, lidé žijící na pokraji bídy ani vykořisťovaná krajina s docházejícími neobnovitelnými zdroji (atd.)?
Televize by měla reprodukovat svět mimo obrazovku spíše nepříjemně, jako prostor plný nebezpečí, nevyřešených problémů a lidí zápasících o naplnění nejzákladnějších potřeb. Jako svět, ve kterém se divákovi nechce spočinout, unášet se jeho náladou. Přiblížit se realitě a neuspávat. Rozčílit, rozrušit a dokopat k přemýšlení.
Pokud bude Česká televize pokračovat v sebeurčovacím cejchování sebe sama jakožto omamné drogy zastírající skutečnost, nebude brzy možné ani myslitelné pojímat ji jako cestu reflexe. Ale právě to by měl být její hlavní a nejcennější přínos – kritické podrývání a předávání podnětů stimulujících přehodnocování zažitých představ. Subverzivní reflexe by měla být hlavní (veřejnoprávní) službou, protože probouzení z netečnosti je skutečně službou – společnost, která není kritická sama k sobě nemá šanci na udržitelnou existenci. Ani jedna z paruk Miroslava Donutila nám k tomu nepomůže.