O seriálu Sanitka II. se toho napsalo mnoho. Velká část čtenářů této kritiky protestovala proti označování některých scén jako rasistických. Tento aspekt už popsal a analyzoval třeba Kamil Fila ve svých článcích.
Rád bych se věnoval druhému typu reakcí. Ten se vyznačuje banalizací obvinění seriálu z rasismu a xenofobie. Zastánci tohoto názoru jsou přesvědčeni, že se jedná o zbytečné vyhrocení a seriál je prý třeba vnímat jako obyčejný odpočinkový produkt na páteční večer (např. paní v diskuzi na serveru novinky.cz dokoce částečně citovala Jana Wericha, když rozčíleně psala, že ,,se šťouráte v nesmyslech, vážený pane dokumentaristo“ a ostravský zastupitel Patrik Hujdus ve svém článku ,,Renčova Sanitka pod palbou hysterických antirasistů“1 píše, že by se bez upozorňování kritických článků nad ,,smyslem jednotlivých scén seriálu nezamýšlel“). Jedním problémem je, že se lidé odmítají vědomě zabývat rasistickým obsahem díla veřejnoprávní televize. Ovšem důležitou stránkou věci zůstává, že si odmítají vůbec připustit i vliv na naše nevědomí. Sanitka II. totiž v některých důležitých scénách přebírá schémata mytických vyprávění, které působí na naše přemýšlení nevědomě (samotné nevědomí je strukturované podobně jako mýty, které si předávali lidé v archaických a tradičních společnostech). Tyto mýtu určovaly podobu a hodnotovou náplň společnosti.
Ještě než přejdeme k zařazení některých scén seriálu do mytického typu vyprávění, je důležité upřesnit, proč je pro diváka vůbec podstatné, že seriál využívá tato schémata.
Mýtus hrál především v archaických a tradičních společnostech zásadní úlohu. Vyprávěl příběhy o bozích, bájných předcích, mytických hrdinech. Tato vyprávění sloužila jako odůvodnění způsobu života společnosti (napodobování života a skutků bohů v každodenní životě) a zasazovala lidský život do smysluplného dramatu, v němž každý má své místo a úkol.
Příkladné děje a chování postav mýtů určovalo nejen praktické aspekty života lidí, ale ustavovaly také morální aspekty a hodnotové systémy. Mýtus byl strukturovaný tak, aby oslovoval i nevědomou část lidské psýché a také díky společenskému využivání mýtu byl tak paradigmatickým příkladem vedoucí ke smysluplnému a plnocennému způsobu žití celé společnosti.
Mytická vyprávění se časem výrazně desakralizovala. Přesto struktury a funkce mýtu přetrvávají, jen v jiné (sekularizované) podobě. A to nic nemění na faktu, že člověk má vrozené mytické myšlení a tento aspekt lidského uvažování nelze vymazat a není účinné ani jeho opomíjení. Stejně tak zůstává i citlivost naladěná na sdělení předávaná vyprávěním mytického typu. Stále snadno se naše vědomí (a hlavně nevědomí) nechává oslovovat příkladnými příběhy a sděleními, která se zásadně vztahují k našemu způsobu existence.
Právě skrytost těchto schémat (maskující se např. jako realistické ztvárnění života doktorů) je potřeba pečlivě odhalovat a je nutné analyzovat, co nám moderní mytické příběhy předávají.
Argonauti ze sanitky
Seriál Sanitka II. nenabízí tyto scénáře stále a už vůbec ne systematicky. Vytváří pro ně ale základnu a v některých epizodách je naplňuje. Postavy Renče a Hubače sice nejsou vzorem ctností v osobní rovině, nicméně už homérští bohové propadali lidským slabostem a měli výrazné charakterové nedostatky a vady (záviděli, mstili se, cizoložili). Pro heroizaci postav Sanitky je určující možnost vlády nad životem, lékařské zastávání se důležitosti zdraví a vitality, doslovný boj se smrtí (v epizodě o urputné snaze zachránit rodící se dítě a zarputilém trvání na hospitalizaci matky a následném truchlení nad smrtí novorozeněte přejímají dokonce roli oblíbených bohů, kteří měli na starost plodnost – přírody, ale především lidského pokolení).
Toto použití rolí bohů se neprojevuje jen v doktorském povolání a činnosti, ale zviditelňuje se a aktivuje i ve způsobu, jakým lékaři zachraňují životy (mimochodem – kdo jiný v minulosti disponoval schopností zachránit život, než-li právě bohové?). Titulní vozidlo má význam podobný významu lodi, v níž Iáson a jeho muži vyrazili na svou pouť. Stejně tak doktor Jandera vyráží se svými spolupracovníky/spolubojovníky v sanitce (plné přístrojů na obnovení života a zdraví) do zlého a nebezpečného světa.
Paralelu je možné najít i v náplni dobrodružných příhod – v seriálu se lékaři málokdy střetnou s obyčejnou nemocí. Většinou zachraňují lidi/smrtelníky napadené nějakou nestvůrou – zločincem (zloději, prostitutky, Romové) nebo postihnuté ranou osudu (absurdně – způsobem deus ex machina – propadnuté podium). Mytické postavy musí často bojovat s nějakou nadpřirozenou nestvůrou. A kriminálníci v seriálu jsou ztvárněni nepřirozeným a nadpřirozeným způsobem – vytrženi ze sociálního a společenského kontextu zkrátka páchají ZLO.
A samotní hrdinové se pak během svého hrdinského konání stávají oběťmi útoků. Démony a příšery, s nimiž se hrdinové museli střetávat, vystřídali kriminálníci nebo jen hloupí a agresivní pacienti/smrtelníci. Tito démoni dokonce dvakrát napadnou samotnou posvátnou sanitku a ohrozí tak celou výpravu.
Toto mytizované hrdinství ani nelze vztáhnout na lékařskou profesi obecně a brát ji jako glorifikaci lékařů. Božský status mají pouze janderovci – při setkání s doktory z jiných nemocnic se tito projevují jako zlí a nebezpeční, zákeřní a pomstichtiví – podobně jako padlí bohové (lékař svévolně odmítne přijmout rodící ženu, její dítě následně umírá).
Tito vládci nad životem a smrtí, ochránci a spasitelé, kteří přicházejí smrtelníkům na pomoc ve chvíli, kdy nikdo jiný (neobdařený nadpřirozenou mocí/lety studií na medicíně) už nemůže zvrátit příchod smrti, tito bojovníci se zlem zhmotněným v netvorech – to jsou literární typy pocházející právě z hrdinských ság a mýtů, potažmo z pohádek.
Janderův rituál
Nejvýrazněji je scénář mýtu a mytických ritů archaických společností použit v často diskutované scéně, v níž je doktor Jandera napaden muslimem. Zde se setkáváme spíše s pohádkovou podobou mýtu (ostatně mýtus, sága a pohádka jsou útvary, které se prolínají). Mytické dědictví nese pohádka především ve svém iniciačním aspektu. Pohádky totiž zachovávají scénáře iniciačních rituálů dávných kultur.
,,(V pohádkách) téměř vždy nacházíme iniciační zkoušky (zápasy s obludou, zdánlivě nepřekonatelné překážky, řešení hádanek, nesplnitelné úkoly atd.), sestup do pekla nebo výstup do nebe, či dokonce smrti a vzkříšení (což je ostatně totéž), svatbu s princeznou.“2
Samotná iniciace a rituál, který ji zajišťoval, je zásadním okamžikem těchto kultur.
,,Iniciace, to znamená přechod prostřednictvím symbolické smrti a zmrtvýchvstání od neznalosti a nezralosti k duchovní dospělosti.“3 Janderovo setkání s agresivním muslimem naplňuje bezezbytku toto schéma.
Se svými argonauty vyráží zachránit krvácející těhotnou ženu. Na místě se ovšem střetávají s jejím manželem, který je ztvárněn jako islámský fanatik a odmítá dovolit ošetření. V tu chvíli se s ním začnou lékaři pošťuchovat a on je filmovou řečí zdémonizován do podoby nebezpečného agresora a stává se z něj démonický protivník a protiklad doktora Jandery, který se snaží ženu zachránit. Do pohádkového modu se s úplnou platností přenášíme ve chvíli, kdy – proti vší pravděpodobnosti a realistickému uvažování – vytáhne muslim dlouhý tenký nůž, který měl schovaný v saku (proč jej nosí na procházku s těhotnou ženou?) a bodne doktora Janderu. Souboj s démonem je prohrán, Jandera padá ke krvácející ženě a upadá do bezvědomí – do stavu blízkého smrti.
Následující pasáže obsahují smutek a zoufalství janderovců, kteří se domnívají, že Jandera podlehne zraněním. Hrdinný doktor ovšem smrtelné zranění přežije, přemáhá smrt, z hájemství mrtvých se vrací zpět do života. Sice se musí zotavit z tak náročného boje a ran, nicméně na duchovní a existenciální úrovní se z něj stává pevnější a vyrovnanější člověk. Přátelé se k němu přimykají a dostává se mu blahopřání a obdivu jako každému hrdinovi. Mytický scénář dovršuje scéna Janderova odchodu z nemocnice, kde dokonal svoje zmrtvýchvstání a před níž na něj čeká jeho princezna – Eliška Janderová. Ta jej v jeho obnoveném a znovunabytém životě zachrání od samotářského zkrachování rodu janderovců (Janderu opustila žena a jeho syn není schopen najít partnerku), protože s ním obnoví i jejich vztah a odváží si jej v kočáře (osobní auto) do nového života.
Roli vypravěče mýtů pak Filip Renč potvrdil, když se distancoval od zodpovědnosti za obsahovou náplň příběhů a pasoval se do pozice pouhého zhmotňovatele a předavače scénářů, který musí příběh zajímavě podat. Stejnou funkci plnili šamani a starší kmene, když měli uchovávat a předávat mýty o bozích a hrdinech dalším generacím. Jejich úkolem bylo spravně odvyprávět děj, zdůraznit důležitá poselství a udržet závažnost a existenciální význam mýtu. Nicméně oni nebyli autory, oni nestáli za obsahem vyprávění, vymyslel je někdo jiný, jinak řečeno – děje se udály ve zlatém věku, v čase bohů a hrdinů. Oni jen předávají poselství dál. Stejně jako Renč.
(Mohli bychom samozřejmě v paralelách pokračovat – pro archaické společnosti byly rituály způsobem, jak znovu obnovit čas mýtů, bájný věk bohů, kdy svět nebyl zestárlý. Takovým způsobem se lidé mohli bránit smrtící moci ubíhajícího času. Sanitka II. nám hned na začátku sděluje, že čas je to nejvzácnější, co máme a úvodní song ,,Můj čas“ by se dal snadno chápat jako úzkostlivá píseň archaických národů, které se snaží popřít chronologickou povahu času (který se postupně opotřebovává) a místo toho žít ve stále oživovaných cyklech:
,,Příteli chvátej SOS/ať jsem i zítra čím jsem dnes/zbav mě tísně mé, strasti mé co nejdřív/dej mi co ztrácim, dej mi čas/boj s časem/toužím tentokrát/neprohrát. Můj čas/to jsou jen chvílky takové/můj čas/se ocit v tísni časové.“).
Hrdinové našich dnů
Není důležité, do jaké míry a zda vědomě pracují Renč a Hubač se schématy mytických vyprávění. Důležité je uvědomit si fakt, že tyto struktury stále přežívají a že jejich účinnost a vliv nevyprchal. ,,Člověk moderních společností, který věří, že se (pohádkami) jen baví či rozptyluje, nevědomky pořád těží z této obrazné iniciace, kterou mu poskytují pohádky. (…) Tento názor může zaskočit jen toho, kdo považuje zasvěcování za chování, které se týká výhradně člověka tradičních společností. Dnes už si začínáme uvědomovat, že to, co se nazývá ,,iniciací“, bytostně souvisí s lidskou situací, že veškerá existence sestává z nepřetržitého sledu ,,zkoušek“, ,,smrti“ s ,,zmrtvýchvstání“, ať jsou výrazy, které moderní jazyk používá k vyjádření těchto prožitků (původně náboženských), jakékoli.“4
Je odvážné tvrdit že naše myšlení je imunní vůči takovým strukturám vyprávění, že naše nevědomí nenasává sdělení a poselství v nich obsažená. Jak bylo zmíněno – naše nevědomí má v mnohém strukturu podobnou struktuře mytické. A po mnoho staletí byl život lidí určován právě takovými mýty. Nemá tedy smysl tvrdit, že tyto příběhy lze odbýt jako televizní zábavu. Důležitější je připustit si sílu mytického vyprávění a spíše se zaměřit na to, v jakých podobách přežívá a především – jak se proměnilo poučení z příběhu, kam se posunul ideový rámec a obsah.
Z příběhu dotora Jandery totiž můžeme rozpoznat hodnotové zaměření (mýty vždy nabízely základnu hodnotovému přesvědčení), které svůj étos napájí prakticky pouze z lidové a laciné islamofobie, rasismu apod. (viz zmíněné články Kamila Fily).
Sanitka vytváří démona z Iránce a jeho ,,zlou podstatou“ je náboženské přesvědčení. Tento prototyp muslima (naprosto neodpovídající jakýmkoli reáliím) získává pohádkové/mytické rysy obludy a Jandera prochází iniciační smrtí a zmrtvýchvstáním právě díky svému souboji s tímto démonem, díky postavení se proti zlému náboženství a jeho fanatickým vyznavačům. Podstatným a existenciálně nejkvalitnějším činem jedince z takového mýtu (ale posléze i společnosti, která tento mýtus přijímá) se stává boj s člověkem, který má odlišné (náboženské) názory.
Je tedy zásadní, jakým směrem se vydávají novodobé mýty. Nejznámějším příkladem mýtu moderní doby se stal mýtus o Árijství (falešný a lživý mýtus, jehož rozsáhlé a tragické následky není potřeba podrobně připomínat). Seriál Sanitka II. samozřejmě není novodobým hrdinským mýtem s podobně rozsáhlou a propracovanou mytologií. Jak jsem už zmínil, v některých epizodách se jedná spíše o pohádku propojenou s hrdinskou ságou.
Mytické struktury se ovšem zachovávají a tím pádem – a to je důležité – i nenápadný vliv na naše struktury nevědomí. Varovným signálem se tedy stává skrytost, zároveň intenzivní vliv těchto scémat a hlavně jejich ,,poučení“, poselství.
Nestačí tedy přiznat si intenzivní vliv novodobých mýtů. Je třeba neustále rozeznávat, koho v těchto příbězích rozpoznáváme a přijímáme jako hrdinu a koho jako nepřítele. Koho glorifikujeme na úroveň božského vzoru chování a jaké jedince démonizujeme.
Stručně řečeno: Jaký příběh se stane vzorem našeho vlastního životního příběhu?
Odkazy a použitá literatura:
1 http://hujdus.blog.idnes.cz/c/378515/Rencova-Sanitka-pod-palbou-hysterickych-antirasistu.html
2 M. Eliade: Mýtus a skutečnost, OIKOYMENH, Praha, 2011
3 Tamtéž
4 Tamtéž