Pane Hubači, pane Renči,
rozhodl jsem se napsat Vám otevřený dopis jako reakci na Váš společný projekt Sanitka 2. K reakci mě dokopal díl č. 8 vysílaný 25. října. Pokračuje zde dějová linka započatá v díle minulém, v níž se manžel slepé ženy jde pomstít dvěma Romům, kvůli jejichž loupeži žena zemřela. Opět se zde objevuje zjednodušená představa Roma jakožto tvora předurčeného ke kriminalitě. Pokud je v seriálu Rom, tak buď krade nebo podřezává hrdlo své partnerce (díl č. 2).
Zde se ovšem s hrdinou dostáváme i do domu, kde zloději bydlí společně s celou romskou hordou (nebo jak vaše vykreslení romské komunity nazvat?). Můžeme tedy lépe vnímat, jakou perspektivou se seriál na romskou menšinu dívá. A tato perspektiva je zavádějící, reakční a nebezpečná.
Během samotného aktu pomsty se do věci vloží starší Rom, který zastává funkci jakéhosi místního vajdy – vůdce s přirozenou autoritou. Během jeho intervence se dozvíme, že Romové mají pravidlo ,,slepé neokrádat“. V bytě sice mají spoustu nakradených peněženek, ale ve své zlodějské živnosti musí ctít toto pravidlo. Takže když mezi nakradenými mobily najde vajda mobil pro slepce, rozhodne se chlapce potrestat.
Celá skupina se shromáždí kolem planoucího ohně, chlapci sundají značkové oblečení a vajda si vezme karabáč. Do půli těla vysvlečené chlapce začne bičovat a do záběrů šlehajících plamenů, zkrvavených zad a tváře manžela se prolínají záběry na manželku, jejíž památce je nyní učiněno zadost.
Po zbičování se vůdce Romů otočí na manžela slepé ženy a řekne na adresu zkrvavených a kolem ohniště se plazících mladíků: ,,Už to neudělají.“
Když odhlédneme od nereálně oblečených postav absurdně upomínajících na styl ,,cikánského barona“, tak hlavním problémem je naprosto nerealisitický pohled na způsob života Romů. Mám zkušenosti s romskými komunitami, které existují ve vyloučených lokalitách (ostravské Přednádraží, Ústí nad Labem) a o to více mi Vaše vykreslení přijde neuvěřitelné, nepoučené a také – což považuji za největší problém – za záštiplné, hněvivé a plné strachu z lidí, kteří zde budí dojem podivné, živočišné a krvelačné menšiny. A pokud má alespoň cit pro spravedlnost, pak je to spravedlnost krvavá a vykonávaná barbarským způsobem.
Myslím, že každý filmař nese zodpovědnost za to, jaký morální a ideový korpus má jeho dílo. Nese zodpovědnost za to, jakou etiku a způsob přemýšlení předává jeho film.
Nejde mi tedy pochopit, proč vytváříte takové mediální obrazy – naivní a zkreslené, obrazy spokojující se s jednouduchým a snadným zaškatulkováním, které umožní úlevné vylití hněvu, ukázání prstem. Obraz zpodobňující – i za cenu lživých aspektů – romskou menšinu jako skupinu nepochopitelnou, cizí, nebezpečnou. Obrazy poskládané z předpojatostí, generalizací a vymyšlených podivností, které nám Romy v lepším případě odcizí, zavřou za oponu strašidelných příběhů a zvěstí, v tom horším rozdmýchají rozhořčení a agresivní paranoiu.
Vzhledem k rozsáhlému marketingu a pátečnímu prime-timu není od věci připomenutí zmíněné odpovědnosti filmaře. V současnosti, kdy se evropskou společností šíří ,,tekutý hněv“ čekající na obětního beránka, na nějž se snese vina za všeobecnou frustraci a k extrémní pravici se v boji proti romské menšině přidává i radikalizující se občané, je Váš projekt dalším nebezpečným přilitím oleje do ohně planoucího nepochopení. Komplikovaná doba nelze ukazovat zjednodušeně a Váš počin není příspěvkem do diskuze, není podnětným názorem, je pouze rozeznívání vzteku a strachu bez snahy o poukázání na souvislosti a sociální kontext.
Chci vás tedy požádat o vyjádření k této profesní i občanské chybě.
Když D. W. Griffith natočil film Zrození národa, v němž vykreslil členy Ku-Klux-Klanu jako hrdiny a černochy jako násilnická zvířata, cítil potřebu napravit toto pochybení a natočil opus Intolerance o potřebě porozumění, snášenlivosti a snaze o sblížení různosti. Co uděláte vy?
S pozdravem
Lukáš Senft, dokumentarista