I v České republice začala diskuze o zásadním tématu dneška. Měl by jedinec inkasovat peníze pouze za to, že existuje? Může člověk dostávat peníze, které nebudou podmíněné, nebudou sociální dávkou ani podporou v nezaměstnanosti, peníze, které nebudou protihodnotou ničeho?
Proč by měli být vůbec vypláceni lidé, kteří nemůžou nebo dokonce nechtějí pracovat?
Stěžejním důvodem pro zavedení základního příjmu je požadavek svobody jednotlivce. Nedělej v práci, která tě nedělá šťastným, nedělej v práci chápané jako jediná záchrana od bídy, nedělej vůbec, pokud nechceš!
Nechme nyní stranou, jakým způsobem lze základní příjem financovat – o tomto tématu lze najít více v jiných článcích.
Jaké budou ale mentální bariéry?
Ve společnosti, kde se hněv nejistoty nezaměstnaných nebo nespokojených občanů sváží na jedince pobírající sociální dávky, bude takových bariér a špatných interpretací mnoho.
Důležitým úkolem tak bude změnit žebříček obecně uznávaných hodnot a priorit. Jednoduše řečeno – budeme se muset naučit ocenit i věci, za něž nejsme zvyklí platit.
Základní příjem by se tak mohl stát garantem možnosti věnovat svou energii na činnosti, které nevytvářejí produkty a které jsou stále pod rozlišovacími schopnostmi výplatních pásek. Např. sociální péče, péče o rodinu, stárnoucí rodiče, domácnost a další podobné výdávání energie a věnování času by tak vystoupilo z živoření na okraji pracovních činností. A především by se z nich sejmulo znamení zbytečnosti, cejch nevýdělečnosti a tím pádem zatracení do kolonky ,,ztráta času.“
Měli bychom pootočit svou hodnotovou perspektivu a přestat opomíjet eticky a morálně cenné působení jen proto, že nelze zhodnotit ekonomicky, není možné jím vydělat peníze.
Jaké stanovisko nyní zastáváme, když sociální sféru podhodnocujeme nebo vůbec nefinancujeme a tuto – lidsky tak zásadní – oblast podceňujeme s odvoláním na pravidla trhu?
Tato pravidla pocházející z industriální společnosti časem vytvořily i hodnotový systém. Mírně zjednodušeně by se dalo říci, že kruciální hodnotou se stala výše platu. Zdá se totiž, že reprezentuje a oceňuje významné rysy jedince – jeho pracovitost, poctivost, schopnost dodržovat pravidla, obecnou schopnost ,,chovat se slušně.“
Je třeba poupravit náhled na výši platu jako na ukazatel schopností jedince. V době mechanizace, následné ztráty pracovních příležitostí a umělého vytváření nových míst nelze považovat nezaměstnanost za nutně osobní selhání. Schopnost (lépe řečeno možnost) vydělat peníze se stává privilegiem a nikoli otázkou pracovitosti.
Herec Jakub Prachař v jednom rozhovoru označil za svůj vzor pornoherce a pornoproducenta Roberta Rosenberga. Prý to někam dotáhl. Skutečně chceme pokračovat v rozvíjení systému, z jehož hodnotového žebříčku profituje člověk, jehož největší zásluhou je schopnost zpěněžit promiskuitu?
V této souvislosti můžeme znovu přetřást otázku filozofa politické etiky Michaela Sandela: Je z etického hlediska správé, aby hokejisté dostávali tak horentní sumy? Neměli bychom brát jako samozřejmost spíš finanční podporu morálně významnějším činnostem?
John Rawls pečlivě rozpracovával myšlenku, že některá lidská práva jsou nadřazena ostatním. Pokud zůstaneme u příkladu se sociální péčí, nemůže být pochyb, že právu na důstojné stáří musíme přiřadit vyšší důležitost, než-li právu na sportovní vyžití. Chléb stojí výš než hry. A rozhodně výš než pornofilmy.
Pokud umožníme emancipaci takové podobě ,,nevýdělečné“ práce, budeme se konečně moci přestat obdivovat bohatým lidem jen kvůli částce, kterou obdrží na konci měsíce. Budeme schopni posoudit samu podstatu náplně práce. Přestaneme si vážit pornokrálů, kteří dotáhli daleko (čili všude, kam to šlo) především svůj penis a budeme schopni ocenit např. matku, která ,,jen“ dobře vychovala své děti.