Reklama
 
Blog | Lukáš Senft

Padlí vojáci nejsou žoldnéři ani hrdinové

Ignorování informací rozporujících jednostranné přitakání válce příliš snadno schvaluje destrukce životů – s nebezpečnou lehkomyslností žene do problematického konfliktu mladé muže pod žehnajícím převlekem heroické mise. Jejich smrt pak v mediálním prostoru zdůrazňuje fatalitu a nezbytnost války proti teroru, místo aby podryla schvalování nedostatečně vysvětleného konfliktu, který smrt způsobil.

 

Interpretace smrti čtyř vojáků v Afgánistánu je rozdělena do dvou nesmiřitelných táborů. Jeden vyjadřuje úctu padlým hrdinům kvůli jejich obraně bezpečnosti západní civilizace – ,,pokud by nebojovali s teroristy ve vzdálené zemi, brzy by s nimi bojovali v Praze.“ Druhý pohled ztotožňuje vojáky s chamtivými žoldáky, kterým je lhostejné, pod jakým praporem válčí, protože jejich měřítkem je zisk. 

Bohužel se nelze v této kauze uchlácholit mediátorským tvrzením, že každý má pravdu a řešení leží uprostřed. Oba postoje vychází z principiálních nepřesností a omylů a míjí meritum situace.

 

Reklama

Proč to nejsou žoldáci?

Žoldák hodnotí svou případnou účast v boji optikou výdělku. Rozhodující podmínkou se stává finanční výtěžek z konfliktu a účast na bojišti podmiňuje výše platu. Žoldák bojuje na té straně, která nabídne víc. 

Z prostých systémových důvodů nemůžeme české vojáky v Afgánistánu postavit do takové pozice – své působení neurčují na základě osobního rozhodnutí, ale následují rozkaz vydaný nadřízeným orgánem. Pracují pro Armádu České republiky (respektive Ministerstvo obrany) – neprobíhá zde tedy žádná logika jakési ,,válečné prekarity“, vojáci nejsou námezdní silou na volné noze.

Podřízení hierarchickému systému ovšem nevyvazuje vojáky z osobní zodpovědnosti – příslušnost k armádě zůstává dobrovolným a svobodným rozhodnutím konkrétního jedince.  Pokud škrtneme zdůvodnění hamižností, jak tedy vysvětlit jejich účast na zahraniční misi v Afgánistánu?

 

Proč nejsou ani hrdinové? 

Musíme nejprve poupravit vysvětlení svobodnou volbou. Takové tvrzení vede ke zdání, že jejich rozhodnutí vzniklo v prostoru prostém všech propagačních tlaků a ideových vlivů. Mohli učinit takový krok sami za sebe, nicméně vznikl jako důsledek procesů, kterým Althusser říká ideologické interpelace. V tematické oblasti americké zahraniční politiky fungují výrazné a intenzivní světonázorové výzvy, které nabízejí optiku, skrze níž můžeme/měli bychom nahlížet mj. na intervence americké armády. V takovém kontextu je velmi těžké hodnotit např. válku proti terorismu v rozporu s převládajícími polarizovanými pozicemi (zůstává až příliš snadné interpretovat vše skrze symbolický řád záchrany světa před terorem a stejně nedostatečný je příklon k zatvrzelému antiamerikanismu). Nikdo po vojácích nemůže požadovat komplexní rozřešení otázky legitimity války v Afgánistánu. Nicméně zůstávají tu podklady pro zpochybnění údajné nezbytnosti této války, které by nám měly ztížit bezmeznou obhajobu vojenského zásahu.

V mediálním prostoru převažuje diskurz, který se samozřejmostí tíhne k americkým postojům a v jeho intencích je podpora politiky USA jako zásadní výspy demokracie a jejich ztotožnění s funkcí Velkého Druhého. Přijetím jeho prizmatu a popisování světa skrze jeho symbolický systém se brání tlaku alternativního Druhého – brání se začlenění do ruské interpretace světa. 

Takové chápání světové geopolitiky vytváří slepou skvrnu zakrývající leckteré primární podklady pro přesnější čtení událostí.  Rád bych zde uvedl/připomněl několik událostí. Nejde o apologetiku nebo naopak vyčerpávající kritiku války v Afgánistánu. Spíš bych chtěl těmito poznámkami nastínit, že existuje penzum snadno dohledatelných informací, které svou povahou problematizují advokacii invaze a nutí k promýšlení a vymezení se každého jedince, který chce zaujmout radikálně schvalující postoj k válce v Afgánistánu (a jak jinak než jako radikální schválení lze označit rozhodnutí bojovat na straně země, která podniká invazi?).

Mnohdy opomíjenou skutečností zůstává původ organizace Al-Káidy – ta byla cvičena službou CIA. Poradce prezidenta Cartera pro národní bezpečnost – Zbigniev Brzezinsky – byl na tuto skutečnost velmi hrdý. CIA vytvořila tuto armádu elitních zabijáků na konci 70. let jako zbraň proti vojsku Sovětského svazu. Al-Káida se nicméně velmi rychle vymkla americké autoritě a stala se autonomní jednotkou. Když tato organizace po letech napadla USA (jako se Oidipus vrátil zabít vlastního otce) byl to jeden z důsledků vojenských strategií studené války. Vojáci jistě tyto znalosti mohou mít, nicméně záleží, jak je začlení do svého symbolického řádu, jímž si vysvětlují realitu. 

Tento řád je sestaven logikou nutnosti války proti terorismu.
(Původní název pro invazi do Afgánistánu byl Nekonečná spravedlnost. Tiskový mluvčí ovšem vyslovil obavu, že Američané by mohli vzbuzovat dojem, že se pasují do rolí božstev. Teprve pak byl název změněn).

Tato perspektiva se projevuje jako imunní i vůči skutečnosti, která by mohla podkopat účinnost proválečné rétoriky. Ta totiž rozděluje situaci na dichotomicky odtržené poloviny – na Západ hájící demokracii a islámské státy, v nichž se nachází centrum nebezpečného náboženského fundamentalismu. Ten hrozí jako zřídlo zla, od něhož je třeba osvobodit místní nevinné obyvatele a zároveň zamezit jeho šíření do Evropy a USA. G. W. Bush často opírá legitimitu válečných invazí o vypodobnění Ameriky jakožto zastánce práva, spravedlnosti a jako ztělesnění boží vůle, která musí zasáhnout proti ďáblům z Východu. ,,Svoboda a strach, spravedlnost a krutost byly vždy ve válce a víme, že Bůh není v takovém konfliktu neutrální.“1Tony Blair mu přizvukuje: ,,Nepřestaneme, dokud toto zlo nevypudíme z našeho světa.“ 2

Manicheistické čtení světa, vyobrazení protivníka ve zdémonizovaném pojetí a advokacie vlastních násilností božím zaúkolováním ve jménu vyšších pravd, které přesahují omezené světské zákony – to vše paradoxně patří do argumentace teroristických atentátníků. I oni chtějí osvobodit svět od zla, i oni poslouchají boží příkazy a stejně jako oni i Amerika se nepodřizuje mezinárodním zákonům a institucím – z podobného zápalu pro transcendentní  a věčné právo boží, které bylo arbitrem útoku na WTC.

Nedostatečné ospravedlnění války na jejím počátku už bylo mnohokrát popsáno, nicméně je dobré nezapomínat, že stále pokračující boj nikdy nebyl uspokojivě odůvodněn. Zpravodajské služby hledající v roce 2001 důkazy, které by umožnily prokázat potřebu invaze, nepřinesly žádný solidní nález. Tony Blair veřejnosti odprezentoval britskou podporu amerických plánu natolik neprofesionálně a argumentoval tak vágně, že např. deník Wall Street Journal o této události referoval jen krátkým sloupečkem (navíc až na straně 12).

V této souvislosti je příhodné zmínit jako příklad událost, jež by měla varovat před optimistickou důvěrou v bohulibost amerických vojenských operací v zahraničí. V roce 1986 žalovala Nikaragua Spojené státy americké u Mezinárodního soudního dvora OSN. Důvodem bylo zasahování do záležitostí Nikaragui ze strany USA, podpora místních contras, kladení min u zálivů – soud rozhodl, že ,,Spojené státy porušily své mezinárodně právní závazky nevměšovat se do vnitřních záležitostí cizího státu, nepoužít proti němu sílu a nezasahovat do jeho suverenity.“ 3 Soud nařídil zaplatit reparace. USA rozsudek odmítli. Místo toho se snažili překazit schválení rezoluce, která by nařídila všem státům podřídit se mezinárodnímu právu. 

Ani válka v Afgánistánu nezačala s přehnanými ohledy na místní civilisty. Americké vojsko zabránilo 16. září v cestě celému konvoji nákladních aut, které vezly potraviny pro civilní obyvatelstvo. Tento krok znamenal katastrofické ztížení situace obyčejných občanů. Světový potravinový program byl ohrožen hned v září roku 2001, když se objevilo nebezpečí bombardování. Tyto obavy se potvrdily, když kvůli leteckým útokům nemohli pracovníci OSN poskytovat potraviny civilistům. Takové zpomalení pomoci vrhalo místní obyvatele do nebezpečí hladomoru, který hrozil 3-4 milionům lidí. Charitativní organizace (např. OXFAM nebo Křesťanská pomoc) vznesly veřejnou prosbu o zastavení bombardování a prevenci potenciálního vyhladovění takové masy civilistů.

 

Kým tedy jsou?

Osobní vojenskou účast lze v kontextu podobných případů, které zásadním způsobem mění obhajobu války na pochybnou a rozpornou, vysvětlit jako nedomyšlenou nebo jako odpověď na ideologický apel rétoriky boje proti terorismu. Tato ideologie snadno zbanalizuje a vyřadí z provozu všechna zmíněná fakta. 

Argumentace nutností účasti našich vojáků v Afgánistánu kvůli bezpečnosti ČR je velmi pofidérní. Pět let po začátku války (a válka nyní pokračuje už třináctým rokem) byla vydána zpráva hodnotící stav bezpečnosti našeho státu.4 Tato zpráva vylučovalo možnost blízké a zásadní hrozby a právě v důsledku toho byla zrušena branná povinnost. Přesto deset let poté bojují a umírají čeští vojáci, abychom mohli bezstarostně žít. 

Jak se tedy stavět k smrti čtyř vojáků? Domnívám se, že automatické nucení k projevům úcty v sobě paradoxně nese a skrývá neúctu k jejich životu. Proč? Válka v Afgánistánu není válkou dobra proti zlu. To je fundamentalistická logika. Je to válka mocnosti proti zvolenému nepříteli. Ignorování informací rozporujících jednostranné přitakání válce příliš snadno schvaluje destrukce životů – s nebezpečnou lehkomyslností žene do problematického konfliktu mladé muže pod žehnajícím převlekem heroické mise. Až nesnesitelně lehkovážně se dávají životy jedinců k dispozici pravděpodobně vysoce absurdní válce. Jejich smrt pak v mediálním prostoru zdůrazňuje fatalitu a nezbytnost války proti teroru, místo aby podryla schvalování nedostatečně vysvětleného konfliktu, který smrt způsobil. Vojáci slouží nejen jako matérie pro válku, ale slouží také pro její následnou pokračující propagaci.

Je potřeba vnímat situaci jako tragickou a soucítit s rodinami. Nesmíme plivat na jedince ani se poddávat lacinému patosu. Měli bychom raději sedět a vše znovu promýšlet, než pošleme další muže, aby se vrátili v rakvích obalených ideologickým kýčem.

 

1 http://www.washingtonpost.com/wp-srv/nation/specials/attacked/transcripts/bushaddress_092001.html

2 John Gray, Kacířství, Dokořán, 2006

3  http://www.osn.cz/mezinarodni-pravo/?kap=62

4 http://www.mocr.army.cz/assets/files/8492/Zpr_va_o_zaji_t_n__obrany__R-_ervenec_2006.pdf

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama